Rallye Dakar na sebe každoročně strhává velkou pozornost a ne jinak tomu bylo letos. Šlo o 40. ročník a také o 10. ročník na území Jižní Ameriky. Pořadatelé si proto dali záležet, aby to byl opravdu těžký závod. Na Dakar vyrazilo i několik českých závodníků, mezi nimiž nechyběli ani jezdci týmu Barth Racing. Své zážitky pověděli při besedě v Pardubicích, kde měli všichni přítomní šanci si popovídat s těmi, kteří těžký terén v Peru, Bolívii a Argentině zdolávali.

Celým večerem stejně jako v loňském roce provázel Pavel Cejnar, který na pódiu nejprve přivítal Michala Burkoně, manažera týmu. Michal hlavně děkoval všem členům týmu, kterých bylo v Jižní Americe 22. Z nich bylo 6 jezdců a 16 členů doprovodu, mezi kterými byli i členové média týmu spolupracující s českými televizemi.

„Měl jsem kolem sebe skvělý tým, všichni věděli, co mají dělat. Chci všem poděkovat, ale hlavně závodníkům. Jsou skvělá parta a dobře spolupracují. Dále mechanikům, kteří jsou pohodoví a féroví, a nesmím zapomenout ani na všechny ostatní. Všichni jsme si to užili, byli jsme skvělý tým a zažili dobrou atmosféru. Letošní Dakar byl z našeho pohledu fantasticky náročný. Prožili jsme spoustu událostí a zážitků, ale byl i náročný kvůli řešení nepříjemností a problémů,“ uzavřel úvodní řeč Michal Burkoň.

Následně na pódium přišel Miroslav Vraný, sportovní manažer týmu, který mluvil hlavně o doprovodných vozidlech týmu.

Poté už došlo na přivítání na pódiu jezdců, takže přišli David Pabiška a Rudolf Lhotský, závodníci kategorie motocyklů, Zdeněk Tůma a Josef Macháček ze třídy čtyřkolek a ze závodního automobilu tu byl navigátor Martin Plechatý. Řidič Boris Vaculík se akce nemohl zúčastnit, protože byl v Alpách se svou rodinou.

Pavel Cejnar postupně představoval jednotlivé závodníky a připravil si na ně několik otázek. Jako první byl osloven Martin Plechatý.

„Pro mě byl letošní Dakar s Borisem velká zkušenost. Bylo to velké dobrodružství, prožili jsme spoustu příhod a moc nás mrzelo, že jsme to nedotáhli do cíle,“ uvedl na začátek Martin Plechatý. „Jednou z příhod bylo vysklené přední okno. Když se podíváte dobře na video, tak je vidět, že se auto převrátilo beze mě. Vyhrabávali jsme ho z problémového úseku, kde jsme nemohli vyjet mezi dunami. Auto jsme vykopali a Boris couval do duny. Z auta je špatný výhled dozadu a bohužel se to nepovedlo a auto převrátil. Byla to banální nehoda, jen se rozsypalo okno, takže přes něj nebylo vidět a museli jsme ho vyndat.“

Martin si dál pochvaloval úvodní etapy v dunách, naopak mu vadilo, že pořadatel zrušil etapu. Na závěr se také mluvilo o jejich odstoupení ze závodu kvůli nehodě.

Dalším osloveným byl Rudolf Lhotský, který letošní Dakar nedokončil kvůli nehodě.

„Pro mě to byl letos již třetí Dakar. Letošní ročník byl hodně náročný a bohužel jsem nedojel do cíle, ale myslím si, že to nejtěžší a nejkrásnější jsem odjel. To podle mě byla ta první polovina. Byli jsme na to připraveni, i když jsem v Peru nikdy nejel. Díval jsem se na nějaká videa z předchozích let. Špatně jsem nejel, ale bohužel se to stalo. Odpadlo dost lidí a já mezi nimi. Je to pro mě těžké. S mechanikem jsme si Dakar rozdělili na dvě části s tím, abych dojel do La Paz. Poté byla Bolívie a Argentina, které už jsem znal, takže to mělo být logicky snadnější. Bylo to těžké a za Dakar odpadlo kolem 80 motorek, což je skoro půlka a to je hrozně moc. Bylo to také hodně o štěstí, kluci měli i technické problémy. Já jsem měl spoustu pádů, ale ten poslední byl nešťastný, když se mi řidítko zabodlo do břicha. Poté jsem musel na ošetření a do nemocnice, takže mi zakázali pokračovat dál. To mě mrzelo, chtěl jsem pokračovat, ale zdraví je přednější a musel jsem odstoupit,“ tak krátce zhodnotil letošní ročník Rudolf Lhotský. Ruda nadále mluvil o náročnosti písků v Peru a důležitosti tréninku, kdy je nejlepší sedět na motorce pořád.

Třetí v pořadí byl osloven David Pabiška, který dokončil svůj již 12. Dakar. David letos bohužel závodil se zraněním, které si přivodil hned ve druhé etapě, takže to ovlivnilo jeho výkon v celé soutěži.

„Vzhledem k tomu, že už těch Dakarů bylo tolik, tak už se mi to docela míchá. Takže když se mě někdo zeptá, co bylo ve třetí nebo čtvrté etapě, tak nevím, který Dakar myslel. Já často říkám, že není lehkých Dakarů. Žádný pro nás nebyl lehký a většinou ten závod ztěžkne tím, když se zraníte. Když jedete bez jakéhokoliv hendikepu a v pořádku, tak už záleží na tom, jak jste se fyzicky připravili a jak vám to jede. Když se vám něco stane, tak se s tím perete a zjistíte, že v některých úsecích motorku neovládáte a zpomalujete. Letos byl Dakar hodně technický, bylo tam hodně písku, velbloudí trávy, která byla vysoko 4 200 m n. m., kde je těžké dělat nějaký sportovní výkon. Každá bolest je tam hodně znát. Bohužel jsem si na začátku vytrhl z hrudi klíční kost, ale bylo štěstí, že to nebylo z ramene, což by bylo mnohem horší. Už jsem to jednou také zažil. Stalo se mi to druhý den a musel jsem s tím odjet nějakých šest tisíc kilometrů, a kdyby nebylo kluků, dobré party, celého týmu a hlavně mého mechanika, který mě ráno tahal z postele docela komickým způsobem, tak jsem to vzdal. V tu chvíli jsem si po dlouhé době říkal, že se na to vykašlu, ale nakonec jsme se zakousli a dotáhli to do cíle, což je důležité.“

David mluvil také o technických pravidlech jeho třídy Marathon, ale i o problémech, se kterými se na trati setkali. Příkladem byl nedostatek paliva či překonávání bolesti ze zranění.

Poté se plynule přešlo na kategorii čtyřkolek, kde jako první promluvil Zdeněk Tůma.

„Letošní Dakar byl pro mě opravdu velký zážitek. Když to v rychlosti shrnu, tak v Peru jsem jel poprvé. V prvních čtyřech, pěti etapách byly obrovské duny, které si tady ani člověk neumí představit. Byly to obrovské svahy a ve třetí etapě jsem měl kolizi, kdy mě čtyřkolka vykopla. Do cíle mně zbývalo nějakých 150 km a musel jsem jet bez přístrojů, které se mi při té kolizi rozbily. Poté jsme startovali na pláži po patnácti strojích v jedné lajně, což bylo také zajímavé a následovala pěkná jízda 16 km na břehu Tichého oceánu. Poté byl přesun z Peru do Bolívie, kde nám byla pěkná zima, jeli jsme v blátě a pak byla první maratónská etapa. Tam byly náročné terény, jak už zmiňovali kluci, velbloudí tráva a písky. Druhá maratónská etapa byla, tuším, 8. etapa, asi 525 km speciálka, a přijeli jsme do Tupizy, kde byl zatopený bivak. Domluvili jsme se na přesunu do Salty. Ten den jsem na čtyřkolce jel nějakých 20 hodin a ujel 1300 km. Tam jsme si lehli na zem a spali, než přijely servisní týmy.“  

Jako poslední byl osloven Josef Macháček, který začal vtipnou historkou z Argentiny, kde před odletem domů obcházel hřbitov.

„Ten hřbitov je před hotelem, ve kterém vždycky spíme. Je to populární hřbitov, protože tam spí nějaká slavná osoba, takže je hodně navštěvovaný a udržovaný. My na něj koukáme přes ulici. Chtěl jsem prostě koupit velký hřebík, aby byl před kamerou vidět. Nicméně jsem netušil, že uprostřed Buenos Aires nemají železářství s velkým hřebíkem. Tam jsou jen hotely a kavárny, suvenýry, ale nikde žádné hřebíky. Tak jsem se vydal, že ho tam někde najdu. Chodil jsem po parku a snažil jsem se z palety vytrhnout hřebík, ale bez nářadí to moc nešlo. Poté jsem tam objevil takový malý hřebíček a nevím, jestli na něj dokážu tu sportovní kariéru pověsit, ale budu se snažit.“

Následně shrnul i on Dakar ze svého pohledu.

„Všichni mluví o tom, že byl letošní Dakar nejtěžší, ale to se vždycky říká o tom posledním. Ten, kdo zažil africké Dakary, které měly 10 000 km, tak si myslím, že byly v některých pasážích podstatně horší. Vždycky říkám, že ten, kdo jede první nebo druhý Dakar, tak je pro něj nejtěžší a naopak ten, kdo ho jede podesáté, tak je vždycky o rok starší, ubyly mu síly, a proto se mu zdá vždycky těžký. Z mého hlediska, co se týče navigačně, tak nebyl tak těžký, protože v Peru to jezdci před námi kreslili docela dobře a dalo se spíše kontrolovat, než navigovat. Samozřejmě, že pro čtyřkolkáře je to jednodušší, protože čtyřkolka se v písku pohybuje lépe. Duny pro nás byly projížďkou, ale samozřejmě, že pro ostatní to bylo těžší.“

Poté následovala volná diskuze, kde kladli otázky jak přítomní diváci, tak diváci živého přenosu na Facebooku týmu. Závodníci se různě střídali v jejich odpovědích. Během večera jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí i nepříjemností ze zákulisí závodu. Pohodový večer zakončila autogramiáda všech jezdců a také možnost nákupu týmových věcí.

Rudolf Lhotský, Josef Macháček, Zdeněk Tůma a David Pabiška