Marc Márquez, šestinásobný mistr světa, čtyřnásobný a zároveň nejmladší šampion třídy MotoGP a zdá se, že také jezdec, který mění zákony fyziky, alespoň co se jízdy na motocyklu týče. Má otázka tedy zní – jsi si si ve svých 25 letech vědom toho, čeho jsi už dosáhl? Budíš se uprostřed noci a říkáš si „JO!“?

„Ne, vůbec. A ani si to nechci uvědomit. Všichni říkají – ‚Oh, to, co děláš, je neuvěřitelné.“ Jenže já jen dělám to, co mě baví. Myslím tím, rád soutěžím na motorce a vyhrávám. Nechci myslet na rekordy… lidi vám řeknou: ‚Tys pokořil rekord, ‚ a bla bla…ale nakonec máte vždycky největší radost ze závodění a z pódiových umístění.“

Zůstáváš lépe soustředěný díky tomu, že nemyslíš na rekordy?

„Ano… a až skončím kariéru, pak si můžu říct: ‚Jo, zvládl jsem to, došel jsem až takhle daleko.’“

Když tě sleduji na trati, zdá se, že si jízdu na motorce vážně užíváš, a to je hodně důležité. Vypadá to, že tě baví, jak se tvůj stroj pod tebou hýbe.

(smích) „Někdy si to užívám, někdy trpím. Myslím tím, například v Rakousku mě to hodně bavilo, a to i přesto, že jsem skončil druhý. Užil jsem si závod, protože jsem věděl, kde je můj limit. V Silverstone jsem však ten limit necítil. Motorka se pode mnou strašně třásla.“

Takže je pro tebe důležité, aby ses na motorce bavil?

„Ano. To třesení znamená, že nemáte vše na 100 % ve svých rukou. Bavím se skluzy a podobnými věcmi.“

Dám ti na výběr – vyhrál bys raději nudný závod, nebo bys skončil druhý, ale v závodě plném soubojů? Co je pro tebe důležitější – vyhrát, nebo pobavit se?

„Zvítězit. To je vždycky náš cíl, vítězství jsou pro nás nejdůležitější. Ale pokud nemůžete vyhrát, musíte maximálně tlačit na soupeře. Někdy víte, že má lepší nástroje – lepší motorku, lepší tempo, a vy nejspíš prohrajete. Ale vždycky se pokusíte dostat se před něj, protože nikdy nevíte, jak to může dopadnout.“

Na rovinu, několik jezdců v minulosti kritizovalo tvůj přístup k závodění, zvláště pak jeden člověk (Rossi), který řekl, že jezdíš nebezpečně. Letos v Argentině to bylo šílené – bláznivý závod, bláznivá situace; od té chvíle jsem sledoval, jak jezdíš a zdá se mi, že jsi opatrnější – zvláště pak v Rakousku, kde jsi v poslední zatáčce mohl donutit Jorgeho, aby byl delší…

„Ne, nemohl…“

Nemáš žádné pochybnosti?

„Ne, nebylo to možné. Ale, víte, jezdíme na limitu…“

Ano, to vždycky.

„A kolikrát se už stalo, že když jeden jezdec předjížděl druhého, udělal menší chybu a sundal svého soupeře dolů? Víte, v závodech motorek bude vždycky docházet k nějakým kontaktům. Uznávám, že za to, co se stalo v Argentině, jsem mohl já. Předjížděl jsem, najel jsem na mokrou část tratě, pustil jsem brzdu a pak došlo ke kontaktu. Byl jsem za to penalizován a naprosto s tímto verdiktem také souhlasím. I z toho důvodu jsem šel za dotyčným jezdcem do boxu a omluvil jsem se mu, věděl jsem totiž, že jsem chyboval. Ale podobné problémy se nevyhýbají ani ostatním jezdcům – několikrát se mi stalo, že do mě jiný pilot narazil a já jsem spadl. Ale beru to, takové je závodění. Nikdo nechce spadnout, nikdo nechce toho druhého úmyslně shodit…“

Takže jsi svůj jezdecký styl od té doby nezměnil? V jednom rozhovoru jsi řekl: „Tohle jsem já!“

„Ano, je to tak. Je to věc, kterou nikdy nezměním. Nechci změnit svůj jízdní styl, ale chci se poučit z chyb. A ta v Argentině byla jednou z nich. Musím se z ní poučit a v budoucnu se jí vyvarovat. Ale jak říkám, ke kontaktům vždycky docházelo, a také docházet bude. Například v Rakousku jsem měl kontakt s Lorenzem a v Brně vlastně taky. Ale rozhodně se nechci měnit.“

Připadá mi, že k tvým kontaktům s ostatními dochází také kvůli tomu, že jsi v některých zatáčkách mnohem rychlejší než oni.

„Je to tak! Právě kvůli tomu, že jsem byl v některých závodech nebo během tréninků o dvě sekundy rychlejší než ostatní piloti, došlo mnohokrát ke kontaktu. Pamatuju si, že když jsem začínal jezdit ve 125, jezdil jsem v zatáčkách dokonce o tři sekundy pomaleji než jiní jezdci. Vždycky, když mě předjížděli, říkal jsem si ‚wha, wha, wha, kontakt v tréninku‘. Ale pak jsem si uvědomil, že je to takhle normální, byli totiž rychlejší než já.“

Otočíme list. Existuje jen jediný jezdec, který prolomil tvou řadu titulů jdoucích po sobě; kdyby nebylo Jorgeho, mohl jsi jich mít už pět. Příští rok budete týmoví kolegové. Repsol Hondu bychom však dnes mohli nazvat Márquezovic rodinou. Týmovým manažerem je Alberto Puig, Emilio Alzamora je tvým manažerem a mentorem, tvůj otec je vždy v tvém boxu. Myslíš si, že bude pro Jorgeho výzvou přijít do takového prostředí?

„Ne, protože nejde o žádnou Márquezovic rodinu. Alberto patří do Pedrosovy rodiny! (smích) Byl jeho manažerem a pro Hondu pracuje už spoustu let. On je Honda. A pokud mě bude chtít nahradit jiným jezdcem, protože si bude myslet, že je lepší, udělá to. Protože pracuje pro Hondu. Je pravda, že mám teď s techniky Hondy celkem dobré vztahy…ale já i Jorge budeme mít nakonec k dispozici stejný stroj. Když jsem přišel do tohoto týmu já, Pedrosa už tady byl sedm, osm let. Všechno tu pro mě bylo nové. Ale měl jsem stejnou motorku jako on. A je jasné, že inženýři zpočátku budou více naslouchat jezdci, který je v týmu delší dobu. Ale pokud jeho kolega bude rychlejší, zapomenou na to, že máte více zkušeností, zapomenou na vaše vztahy. Takhle to prostě funguje. Dokud budete vyhrávat, všichni vás budou respektovat. Až přestanete (luskne prsty), nahradí vás.“

Musíš být hodně zvědavý, jak se bude Jorgemu dařit. Přece jen je jeho jízdní styl je v podstatě opakem toho tvého.

„Samozřejmě. Bude zajímavé sledovat, jak se sžije s Hondou. Nikdo v našem současném týmu nejezdí tak jako on. Vždycky říkám novinářům: budu rád, když mě v šampionátu porazí jezdec, který bude mít k dispozici stejný motocykl jako já. Protože pak se na nic nemůžete vymlouvat. Jste ve stejném týmu, on má stejný stroj jako vy; pokud on dokáže takhle jezdit, pak vy můžete taky.“

Bude zajímavé sledovat, jak se Jorge adaptuje na Hondu.

„Ano, to bude. Ale nikdo neví, dokonce ani já, ani on, jak dlouho mu bude trvat adaptovat se na ni. Jestli se mu bude dařit už v prvním tréninku, závodě, nebo až v průběhu roku.“

A bude také zajímavé sledovat tebe, jestli se od něj můžeš něco naučit.

„Myslím, že pár věcí určitě ano.“

Uvidíš jeho data?

„Ano, v týmu sdílíme všechno. Pamatujete si, jak byla v minulosti v boxech Yamahy postavená mezi Valentinem a Jorgem zeď? Bylo to pouze o hlavě. Jejich data byla přenášena kabely, ta zeď nic neznamenala.“

Můžeme si promluvit o tvém jízdním stylu? Prý jsi přestal jezdit Superprestigio (plochá dráha na motárdových motocyklech) kvůli tomu, že jsi tam získával zlé návyky?

„Ne, nebylo to tak. Začal jsem jezdit Superprestigio kvůli tomu, že jsem se tam naučil spoustu věcí. V roce 2017 jsem ale nezávodil, protože sezóna 2016 byla velmi náročná. Rok před ní pro mě nebyl úplně jednoduchý, měli jsme spoustu problémů s motorkou a byl jsem ve stresu. A ano, Superprestigio je zábava, ale jde o další závod, na který se musíte připravit. Cítíte na sebe tlak, chcete vyhrát. Lidé dokonce očekávají, že vyhrajete. A tak jsem si řekl: ‚Dobře, potřebuju dovolenou.‘ Někdy je lepší nechat tělo po náročné sezóně odpočinout.“

Asi před dvěma lety lidé začali říkat: „Podívejte se na tu Marcovu záchranu a tady je další a další…“ Pomáhá ti v nich právě tvůj trénink na ploché dráze?

„Ano, ano, ano…“

…všechnu váhu přenášíš z kol do svých nohou…

„Ano, pneumatiky jakoby plavou.“

Říkám si, že to asi nebude štěstím. To už nejsou záchrany, to je umění. Je to něco, co neděláš záměrně, a zároveň víš, že ostatní něco podobného nezvládnou.

„Máš pravdu, není to o štěstí. Stalo se mi to už mnohokrát. Ale když se mě zeptáš, jak to dělám, řeknu ti, že nevím.“

Vážně?

„Dělám to automaticky. Například když padáš, tak před sebe dáváš ruce. Proč? Děláš to prostě automaticky. Přemýšlíš nad tím, že to uděláš? Ne. A tohle je to samé. Když ztratím předek, hned dám loket a koleno dolů. Je to jako…pffff….jakoby se celý položím na dráhu. Někdo před sebe položí ruce? Mou reakcí je zase dát dolů loket a koleno.“

Takže to není jako na ploché dráze…

„Ne, na ní to nikdy nedělám. Někteří mí přátelé tuhle techniku zkoušeli, ale já ne… Nemám na to dost odvahy. (smích) Zní to divně, že?“

Myslíš si, že někdy uvidíme v MotoGP závodit ženu?

„Doufám v to. Především pak v Moto3 a v Moto2. MotoGP je moc náročné na fyzičku, ale třeba by to mohla zvládnout. Ale určitě bych byl pro.“

Pokud by ses mohl vrátit v čase a opakovat si některý z tvých závodních momentů. Který by to byl?

„Asi Valencie v roce 2014. Šampionát jsem tehdy získal už několik závodů před koncem sezóny, ale v neděli se tehdy můj bratr stal mistrem světa v Moto3. Bylo to neuvěřitelné.“

A pokud bys mohl nějaký moment změnit, jaký by to byl? Když nevezmeme v potaz Argentinu.

„Asi první polovina roku 2015. Hlavně pak závody v Montmelló a v Mugellu, v nichž jsem spadl. To bych změnil.“

Kdo je nejlepším jezdcem všech dob?

„To nemůžu takhle říct, vždycky záleží na dané situaci… Ale pokud bych měl vybrat jednoho závodníka, asi by to byl Agostini. Proč? Protože má na svém kontě nejvíce vyhraných šampionátů.“

A kdo je tvůj nejoblíbenější jezdec?

„Můj oblíbenec…hmmm…dobrým příkladem je Valentino. To, co dělá, je opravdu působivé.“ (Poznámka redaktora bennetts.co.uk: Pozoruhodná upřímnost od Márqueze vzhledem k tomu, jak o něm Rossi mluvil v Argentině. Když jsem na začátku rozhovoru zmínil, že Ital o něm mluví jako o nebezpečném jezdci, byl v Márquezových očích vidět smutek. Slova jeho dětského idola ho opravdu ranila.)

Kdo přichází s grafickými nápady spojenými s tvým sponzorem Shoei?

„Pracuji na nich s jedním klukem, jmenuje se David Mata a pracuje pro davedesings.es.“

…a všechno jsou to tedy tvé nápady?

„Ano. Vždycky mám nějaké nápady.“

Kolik helem máš na sezónu? Jednu?

„Ne, ne, ne, většinou tak pět, šest.“

Ano vlastně! Zaměstnanec Shoei říkal, že jsi loni potřeboval jen pět nových helem, a to i když jsi šestadvacetkrát spadl.

„Ano, je to tak. Když spadnu, tak se většinou má helma nedotkne země. Hodně lidí mi říká: ‚Dej mi helmu, máš jich přece hodně! ‚“ Pro mě ty helmy ale moc znamenají.“

Máš doma helmu ze svého pádu v Mugellu, kde jsi letěl do kačírku rychlostí kolem 300 km/h?

„Mám! Nejdříve jsme ji museli poslat k analýzám do Japonska, ale teď ji už mám doma.“

Díky za rozhovor, Marcu.

„Taky děkuji, bylo mi potěšením.“

Poznámka redaktora bennetts.co.uk: Můj rozhovor s Marcem se protáhl a až v jeho konci jsem si uvědomil, že Marc nestíhá bezpečnostní komisi. I tak byl ke mně ale velmi zdvořilý. Bylo vidět, že jej rozhovor bavil, a to i přesto, že musel na některé z mých otázek už určitě někomu v minulosti odpovídat. Je to chválihodné. Marc je pozoruhodný závodník a milý kluk. Máme štěstí, že takového jezdce v MotoGP máme.