Takhle to bylo donedávna se scramblery. Iritace nepřišla samovolně, dostal jsem impulz. Štve mě, když PR manažeři pokrucují význam slov jen proto, aby se jejich model lépe prodával. Takže nadužívání termínu café-racer a scrambler u motorek, které vypadají jen trochu retro, mě přiváděl k nepříčetnosti. Café-racer musí mít pár věcí, které když nemá, tak to prostě není a nemůže být café-racer. Je to jen jakási spatlanina nebo přestavba nebo napodobenina, ale ne radikální (neboli kořenitý, původní) zástupce druhu. Jak vidíte, i slovo radikální dnes pozměnilo svůj význam a vnímáme jej spíše jako „extremistický“.

Když přišly scramblery, tak jsem si říkal, že je to dobře, protože u kafáčů s tvrdým podvozkem, nízkými úzkými řidítky a totálně nepraktickým vším zůstanou jen ti nejvěrnější, a zájem povrchních obdivovatelů se přesune jinam.

Zájem o scramblery skutečně roste, a mně začínalo vrtat hlavou proč. V podstatě žádnou věc nedělají nejlépe, jak je možné. Na ježdění po silnicích jsou lepší silniční motorky s pevným podvozkem. Na ježdění v terénu jsou lepší endura. A na obojí dohromady jsou ideální supermotardy. Jedině snad, že scramblery vypadají celkem dobře, retro a ponechávají nám dojem vzduchem chlazených motorů ze starých časů. Takže co? Kde je ten důvod, proč bych měl být poprděný (například) z motorky s obtloustlým sedlem, kolem které italský výrobce vytvořil tým fousatých hipsterů/designérů s kavárnou a spoustou popkulturního žvástu? Z motorky s víceméně rozpočtovým podvozkem a skromným stádíčkem poníků? Bylo mi z toho někdy až šoufl, protože u motorek hledám hlavně technokratická řešení na nejlepší úrovni, která následně vedou k zábavě na nejvyšší úrovni. Ale nehledám tam moc kompromisů. A pokud by na mě někdo chtěl vytáhnout argumentaci o tradici, stylu a podobně, upozornil bych jej na to, že k tomu už tady máme jednu slepou vývojovou větev motorek – čopry a cruisery. V téhle chromované skupině se dá vymluvit a omluvit úplně všechno špatné, protože hlavní a zásadní je přece štýlo, a „ten pocit woe!“ Což chápu, čopry mám rád od dětství a přijde mi, že je to vlastně dobře, že na rozdíl od autařů máme svoje prehistorické hájemství, oblast která nemá technický smysl (kromě dílčích zlepšení), kde to nejdůležitější – smysluplná pozice za řidítky – je tabu a konzervováno tak, aby „to bylo jako tenkrát“. Všechno se mi to mlelo v hlavě, nepochopení, rozčilení, rozčilení na sebe z toho nepochopení. Až nedávno…

…až nedávno jsem nemohl usnout, takže jsem byl druhý den znaven, a to vedlo k rozhodnutí se projet jen pomalu, kochat se Kokořínskem. Jet tak pomalu, aby mi neunikly krásné výhledy na pískovcové skály, do pohádkových údolíček, na lekníny porostlé rybníčky. Vezměte v potaz, že na KTM Duke 390 jste silně motivováni užívat si každou zatáčku, a to mě po třech týdnech v sedle vedlo k úvahám o smyslu, o tom zda je v pořádku neustále hledat nějaké limity náklonu, vyšší tempo a podobně. Zrovna na Kokořínsku mi to svižné tempo začalo nějak vadit, protože krása těch míst, zejména při zapadajícím zlatistém slunci, je nesmírná. Prdel jsem měl tedy zmordovanou, protože Duke k pomalé jízdě stvořen není. Ale začala mi docházet spousta věcí.

Například to, že tuhý podvozek je vhodný ke sportovní jízdě na kvalitní silnici, ale na rozbité asfaltce páté třídy vám naklepe kejty jako do trojobalu. Že výkon v druhé půlce otáčkoměru je v pořádku, dokud chci pořád kroutit plynem a jet brzda plyn. Jenže co když chci uhnout na opuštěné (obvykle dost rozbité) silnice, zejména proto, abych měl chvíli klid a byl tam sám? V tu chvíli jsem zjistil, že Duke 390, přestože ho mám moc rád, je na tohle bloumání krajinou ne zcela vhodná motorka. Motor v dolních otáčkách sice jede, ale prostě se trochu nervózně těší na ty vyšší otáčky. Podvozek tužší, jedině snad pozice za řidítky byla na to kochání příjemná.

A tak mi začalo docházet, proč tu asi scramblery jsou. Na kochačku, lehký terén, pohodu beze spěchu a vzpomínky na staré mašiny. Měkký podvozek vám sportovní jízdu neumožní, ale vyhladí díry v asfaltu, a i takové dny jsou, kdy to prostě chcete mít na chvíli pohodlný… Plynulý motor usnadní brblání po polňačce. Vyšší váha je sice otravná, ale scrambler není na motokros. Příjemná pozice je ideální na dobrý rozhled, samozřejmě nikoli na rychlostní rekordy. V podstatě je na scramblerech snadné cokoli, ale nikoli ve velkém tempu.

Když jsem tedy dostal scramblerovou náladu, konečně jsem to mohl pochopit. Tu snadnost otočení se na úzké okresce. Zajedu si tady třicet metrů na ten horizont v poli? Jasný, ať vidím, co za ním je. Údolí? Chaloupka? Stádo srn? Poslední srpek zapadajícího slunce? Nevím, ale chci to vidět a mám motorku, která není psychoraketa, ale scramblera, takže v klidu zabrzdím, snadno se otočím, dojedu na kraj lesa, a to všechno v klídku. Nikde neurazím silniční výfuk, nedrbnu na každým oblázku kapotáží, a když mi to upadne, není tolik škody jako na cestovních endurech. A k tomu je to celý dost pohodlný. A celkem hezký.

Jsem moc rád, že jsem scramblery (snad) pochopil. Děkuju Somikovi, že mi to nikdy nevysvětloval, a nechal mě v tom nepochopení dost dlouho máchat. Vysvětlování by bylo stejně ztrátou času. Dokud to člověk neprocítí, stejně to nechápe… Ulevilo se mi.

No a jak to mám teď teoreticky srovnané, tak to budu moct rovnou vyzkoušet v praxi, protože dneska večer začíná MotoEmotion v Dubé a v jeho rámci se uskuteční půjčování modelů Ducati Scrambler Land of Joy. Můžete dorazit. Já tam budu testovat vlastní schopnost pochopení. A nebo se taky rozčílím, co mě to napadlo, že měkká motorka může mít smysl, a budu zpátky, kde jsem byl.