Když jsem dnes dojel do Ústřední vojenské nemocnice, po pár minutách bloudění jsem tak nějak bezmocně skončil na informacích s prosbou, že jdu navštívit kamaráda, který u nich leží. Když jsem mladíkovi na informacích sdělil jméno, po chvilce se ke mně naklonil a pološeptem se zeptal: “Není to ten dakarista?” K mému údivu už nedodal “ten, co zachránil toho jiného a pak doplatil na svou nezkušenost”, jak některé zdroje měly tendenci jeho předčasně ukončené účinkování v soutěži bagatelizovat. Sám jsem byl zvědavý, jak se bude Lukáš cítit a jak moc se mu bude chtít o Dakaru mluvit…

Ahoj Lukáši, konečně jsi zpátky doma. Byly to nervy a všem se nám ulevilo. Dakar pro tebe skončil hodně předčasně, ale pro Itala Domenica Cipolloneho jsi i tak jasným vítězem…

“Ani jsem zprvu nevěděl, že to je Ital Domenico, se kterým jsem se znal z prologu, protože měl o jedno číslo míň. On měl 138 a já 139. Když jsem dorazil na to místo (nehody), tak jsem viděl obrovskou černou motorku a motorkáře, který nebyl absolutně poznat. Byl totálně od bahna a bylo na něm vidět, že je naprosto vyřízenej. Když jsme se setkali předtím, tak jsem ho viděl v přilbě, krásně ustrojenýho v nádherným oblečení, takže jsem ho vůbec nepoznal a vlastně až po nějakých pěti minutách, když jsem hlásil polohu a číslo a všechno okolo, jsem zjistil, že to je Domenico, se kterým se znám… No a mezi námi vzniklo obrovský přátelství. Hrozně mi děkoval, že jsem tam s ním zůstal a vlastně i v nemocnici mi děkovala jeho manželka, že jsem něco takového udělal, ale já si prostě myslím, že by to udělal každej. A nejenom tu pomoc, ale i to setrvání na místě. Holt to vyšlo na mě, že jsem tam v tu chvíli byl já, kdo tam zůstal.”

Záchranářský příběh Lukáše Kvapila

Záchranářský příběh Lukáše Kvapila

Určitě nejsme sami, kdo se zajímal o to, co se vlastně v průběhu druhé etapy Dakaru na trati odehrálo, proč Lukáš Kvapil nabr...

Číst článek

Nám doma v ten moment dost zatrnulo, protože jsi tři hodiny nebyl vidět na průjezdu ani prvním kontrolním bodem. Co se závodníkovi v takovém momentu “honí hlavou”, má vůbec čas nad něčím přemýšlet?

“V první chvíli… já měl ten den už za sebou 430 km přejezdu. Startoval jsem po páté ranní a celý den jsem cestoval tím největším horkem. Vystartoval jsem do rychlostní zkoušky, kde se startovalo po dvou – krásnej závod, užíval jsem si to, byly to dlouhý vypalováky s fesh-fesh pískem, který jsem vlastně zažil poprvé. V tom člověk nesmí ubrat, protože jakmile to udělá, v tu chvíli písek úplně sežere motorku… No a na té rychlostní zkoušce je specifický, že tam máme takový úseky, kde máme omezenou rychlost, třeba při průjezdu vesnicí nebo nebezpečnými místy. A motorka tam vydává signál, že musíme dodržet rychlost a pokud ji překročím, vydává takovej dlouhej nepříjemnej zvuk. Ale ten samý zvuk vydává i v případě, že má nehodu motocykl nebo auto. Takže já, popravdě, když jsem vjel do toho úseku, si myslel, že jsem překročil rychlost. Takže hned brzdy a až následně jsem si všiml toho motorkáře. V prvním okamžiku jsem si říkal: “Doprčic, já jsem přehlíd omezenou rychlost!” a až po vteřině jsem si uvědomil, že to není rychlost, kterou nemám napsanou v roadbooku, ale že to je nehoda. No a hned jsem začal. Navázal jsem kontakt a člověk v tu chvíli absolutně nepřemýšlí nad ničím. Vůbec jsem neměl v hlavě, jestli pojedu závod, nebo ne. Mojí hlavní starostí bylo, že musím zajistit bezpečí toho motorkáře a sebe, protože tam jezdíme přes 100 km/h a to nestačíte zareagovat. A zrovna to bylo v takovém nepřehledném místě…”

Jak to tam vůbec probíhalo?

“Hned jsem se začal vyptávat, co se stalo, jak to je… V první okamžik ten motorkář dokázal reagovat, ale bylo na něm vidět, že byl malátný. Tak já jako první věc zajistil, že dýchá v pořádku, pak mě zajímalo, zda vedení závodu bylo už obeznámeno o nehodě. My máme na motorce takový speciální přístroj, kde se vysílají nouzový signály, takže jsem okamžitě kontaktoval to centrum, kde jsem nahlásil co, proč a jak se stalo. Začal jsem s nimi komunikovat, ale Domenico mi začal upadávat do šoku, do bezvědomí. Musel jsem spojení přerušit a dal ho do protišokové polohy. Taky jsem ho musel omýt, protože už nemohl ani dýchat, jak byl od bahna. To měl úplně všude. A věděl jsem, že mám u sebe vodu. Ale taky jsem věděl, že když přijede záchranka, a já jsem byl rozhodnutej, že to je okamžitě na vrtulník, že tady budou třeba do 15 minut, takže jsem nehazardoval se svým životem. Věděl jsem, že tam mi prostě vodu dají. Tak jsem tu svoji použil na to, abych ho omyl, ochladil a ještě se chtěl napít…

To byly ty první okamžiky, kdy se mi ho podařilo dostat zpátky k vědomí a řešit s ním, zda nemá vnitřní krvácení… Musel jsem ho projít úplně celého. A až potom jsem volal zpátky, že mám problém, protože má špatné dýchání a upadá do bezvědomí. Nešlo mi z něj ani sundat oblečení, protože nůžky jsem u sebe neměl. A už jsme komunikovali s tím, že mě ujistili, že tam budou hned. Mezitím samozřejmě zastavovali další motorkáři, kteří viděli, že se něco děje, viděli, že mu poskytujeme první pomoc. Každému jsem říkal, že už to je nahlášené a že s ním čekám. Takže pomoc od těch ostatních motorkářů 100% je a holt jenom já jsem se rozhodl, že tam zůstanu, než přiletí vrtulník.“

Dakar 2017: 2. etapa Resistencia – San Miguel de Tucumán

Dakar 2017: 2. etapa Resistencia – San Miguel de Tucumán

Druhá etapa po včerejším 39 kilometrovém prologu bude již o něco náročnější. Jezdce čeká dohromady přes 800 kilometrů jízdy p...

Číst článek

Ve finále to ale byly tři hodiny, než jsme tě viděli na prvním checkpointu, takže tam asi nebyli hned…

“Já jsem si myslel, že tam budou hned, ale byl to nepřístupný terén. Přiletěli asi za 40 minut, nedalo se nikde jinde sednout, protože tam bylo takové křoví s velkými ostny, kvůli kterému jsem Domenica ani nedokázal zatáhnout někam do stínu. To byla bolest… Zkusil jsem to a nešlo to. Tak jsem mu vytvořil přístřešek ze své bundy a dal mu svůj šátek a navlhčil ho… Pak sedla helikoptéra, z ní vyšli záchranáři a převzali tu práci. Ale nastal problém, že začaly jezdit auta. Bylo to v tak nepřehledném místě, že nezbylo nic jiného, než že záchranáři dělali svojí práci a já jsem stál v cestě autům a snažil jsem se jim ukazovat. I přes ten signál, který tam je. Ty auta by na něj nedokázaly v plné rychlosti zareagovat, takže jsem upozorňoval, že tam je ta nehoda. A nakonec z toho byl takhle dlouhý čas. Vrtulník tam už znovu dosednout nemohl, takže přijely auta a já jsem od organizátorů dostal 5 litrů vody s informací, že musím dojet do cíle. A samozřejmě jsem věděl, že když projely motorky, auta a za chvíli pojedou kamiony, že trať bude prostě hrozná. Mě čekalo ještě skoro 150 km a věděl jsem, že to bude špatné. Tak mi řekli, že to mám jet opatrně… Věděl jsem, že to prostě je špatně, a hlavně mi bylo hrozně zle. Měl jsem úžeh, to jsem na sobě cítil. Ale řekl jsem si, že to zkusím, že to dám a pojedu prostě opatrně. Tak jsem vyrazil…”

Jak to dopadlo, bohužel víme. Rozhodl ses, že léčbu podstoupíš až tady doma, ale vše nakonec ještě zkomplikovalo počasí…

“Ten den bylo hrozně moc úrazů a nehod. Mně poskytli první pomoc, dostal jsem něco proti bolesti a ležel jsem na tom kontrolním bodě další tři čtvrtě hodiny, než mě vzala helikoptéra. Ta mě stáhla do bivaku, kde mi v jakési polní nemocnici, kterou má přímo Dakar, poskytli první pomoc. Rozhodli, že musím okamžitě do nemocnice na rentgeny, protože rameno mám špatný a nos mám taky zlámaný.

A tak jsem tedy vyrazil do místní nemocnice v Tucumánu… a to jsem teda ještě nezažil. To jako… musím říct, že naše nemocnice jsou velice skvěle vybavené. Doktoři a sestry, ti byli skvělí, ti se doopravdy snažili, ale když jsem viděl rentgeny a všechno to jejich vybavení a tu JIPku, kde nás přijímali…“

„Za prvé tam musela být ozbrojená ochranka, protože oni do té nemocnice to musí mít pod kontrolou. Za druhé, všichni ti fanoušci, co tam byli, se s námi chtěli hrozně fotit, i když jsme byli v tom stavu, ve kterém jsme byli, takže jsme dostali ozbrojenou eskortu a nikoho tam nepouštěli. No a poté, co jsem si sedl na vysloužilé zubařské křeslo a začali mi šít nos, tak jsem tak trochu znejistěl. Udělali mi rentgen a řekli mi, že to je zlomený a že to je dobrý. Udělali mi takovou prozatímní fixaci, kterou jsem teda ocenil a hned jsem věděl, že tady teda opravovanej bejt nechci. Nezažil jsem a nechci hodnotit úroveň, jaká tam je, ale věděl jsem moc dobře, že chci domů.“

Lukáš Kvapil

„A vlastně díky tomu, že Autoklub ČR se o nás neskutečně dobře postaral, jsme okamžitě dostali letadlo, které nás mělo dopravit do Buenos Aires a následně přes Londýn do Prahy. Jenže počasí, jaké tam je, panuje na trati i mimo ni a let byl zrušený. Museli jsme přes noc vydržet v hotelu, ráno jsme letěli do Buenos Aires a půl dne čekal na letadlo do Londýna. Let trval 12,5 hodiny, v Londýně jsem čekal další 4 hodiny, takže domů jsem se dostal v sobotu někdy ve 14 hodin. Cesta tedy trvala víc jak tři dny s tím, že jsem se tedy dostal do ÚVN, kde mě přivítali a prvním pohledem a prohmatáním zjistili, že to rameno mám vyhozený.“

Pak se mě za prvé zeptali, jak jsem to mohl čtyři dny vydržet, ale hlavně, za druhé, mi řekli, že to bude mít následky. A musel jsem ještě ten den na operaci, protože vyhozené rameno začalo drtit kloubní pouzdro a to byla ta obrovská bolest, kterou jsem cítil. Šel jsem tedy na operaci. Mezitím mi opravili i nos, takže jsem to měl, jak říkám, “all inclusive” a teď už ležím tady v nemocnici a jsem za to strašně rád, protože si nedokážu představit, že by mi tohle dělali tam, když nedokázali poznat vyhozený rameno…”

Pro spoustu lidí je vyčerpávající jen ten samotný 12 hodinový let, když jsou navíc zdraví. Asi si nedokážu představit absolvovat třídenní cestu s vyhozeným ramenem a zlámaným nosem…

“Musím říct, že se ke mně chovali všude hrozně hezky. Měl jsem přednostně jídlo a pití a letušky věděly, že jsem zraněný z Dakaru. I v letadle se se mnou fanoušci chodili fotit, protože Dakar je prostě top a až to bylo zvláštní, že večer za mnou chodili a smáli se… Jen já už prostě nevěděl, jak mám sedět. Opravdu jsem počítal každou minutu, abych už byl doma. A jsem hrozně rád, že už jsem přijel sem, a tady to ze mě spadlo. A když mi doktoři říkali, že půjdu na operaci a že to bude nepříjemný… mně to v tu chvíli bylo jedno, protože jsem věděl, že jsem doma v ÚVNce, a že tady dostanu tu nejlepší péči. Dostal jsem ji a jsem za to strašně rád.“

A jaké jsou ohledně zdravotního stavu prognózy?

“Teď mě čeká rekonvalescence, asi tak měsíc a půl. Říkali, že nosánek prý budu mít stejný jako doposud, možná ještě hezčí, protože to mám srovnané. Čekají mě ale také rehabilitace, protože na rameni mám speciálně udělanou plastiku svalu, aby to podrželo místo, kde mi to rozdrtilo kloubní pouzdro.”

Takže letošní sezóna je v …?

“Já bych to úplně neodepisoval. Když člověk chce, tak dokáže všechno a uvidíme, jak se to bude hojit…”

A teď zpátky k Dakaru. Posílal jsi krátká videa přímo z dění, kde byla vidět atmosféra, tvé nadšení a jak si to opravdu užíváš. Na Dakar ses připravoval mnoho let, byl opravdu takový, jaký sis ho představoval?

“Nebyl. Jak říkám, to si člověk musí zažít. Něco jsem si představoval, ale realita to předčila. Připadal jsem si jak rocková hvězda. Ale jakmile jsem odstartoval a začal závodit, tak to ze mě všechno spadlo a bylo to jako v kterémkoliv jiném závodě. V tu chvíli jsem na to prostě zapomněl. Ale ta atmosféra, lidi… Představ si, že jedeš 400 km přesun a 400 km lidi takovým způsobem, že když jenom člověk zastaví, tak ho obklopí a nepustí. To je prostě neskutečný. My jsme tam pro ně hvězdy. Atmosféra skvělá, ale jakmile nás odmávli, v tu chvíli jsem byl v závodě a nemyslel na nic jiného. Bylo to naprosto skvělý.”

Takže jsi ho neměl za ty roky přikrášlený, nezklamal tě v něčem, nebo zklamal?

“Když jsem vyrazil do prologu, tak to byl úplně jiný druh tratě. Věděl jsem, že nemůžu letět to, co jsem zvyklej, že mám před sebou skoro 12 dnů závodu. Jel jsem spíš hlavou a to jsem rád, protože ta trať je úplně specifická. Já po svých zkušenostech dokážu číst trať, ale tady to bylo úplně jiné, a proto tam někteří zapadli ve vodě. Jede se to prostě úplně jinak. A já jsem nabíral zkušenosti až na tom místě samotném a neskutečně jsem si to užíval.

… co bylo teda pro mě překvapením, když jsem ze zatáčky vyletěl, vymotaná pětka a najednou divoký koně. To jsem nechápal. Tak jsem to poslal mezi ně a modlil jsem se, protože jsem věděl, že to neubrzdím, abych nějakýho nesrazil.”

Co se ti tam líbilo nejvíc?

“Rozhodně fanoušci a argentinský steak :) Zázemí, jaké jsme měli a catering, to bylo perfektní. Pro nás závodníky byla snídaně a večeře a během dne jakýsi “salátový bar”, kam jsme mohli kdykoliv přijít. To bylo neskutečné. Takhle dobrý maso jsem ještě neměl.”

Jaký byl Dakar organizačně?

“Organizačně úplně super. Vždycky jsme o všem věděli, změny, informace… Když jsem se na cokoliv chtěl zeptat, tak jsme všechno dostávali. Klobouk dolů před tím. Zorganizovat takovouhle akci, to je něco neskutečnýho.”

V čem byl Dakar jiný než ostatní závody, které jsi doposud absolvoval?

“Extrém. Vysoký teploty. Já jsem bohužel nezažil nadmořský výšky, ale zažil jsem 45°C ve stínu několik set kilometrů a to je jiný. Jedeš extrém a hlavně, když jedeš sám. A samozřejmě potkáváš soupeře, který předjíždíš a stalo se mi, že jsem potkal motorku zprava, zleva i v protisměru a říkal jsem si, že to přece není možný. Ale držel jsem si svoji hlavu, že jedu navigačně dobře. Navigace na Dakaru je těžká, ale já jsem si to užíval, protože jsem zajel Merzougu, kde to navigačně bylo taky těžký.”

Určitě jsi sledoval, že v posledních dnech Dakar sužují přívaly deště a velké bláto, šestá etapa byla dokonce zrušena a sedmá se jela kratší. Co na to říkáš? Tobě osobně by bláto nevadilo? Jede se ti líp v blátě nebo v písku?

”Já mám hrozně rád písek a tvrdo a nemám moc rád bláto. Kvůli té motorce, pneumatikám, protože to prostě klouže, ale hrozně mě to mrzí, protože jsem měl do těchto podmínek špičkový materiály, ve smyslu oblečení. Mrzí mě, že jsem to nevyzkoušel. Hrozně jsem se na to těšil a doufám, že to vyzkouším někdy příště.”

Dakar 2017: 6. etapa Oruro – La Paz – je ZRUŠENÁ

Dakar 2017: 6. etapa Oruro – La Paz – je ZRUŠENÁ

Dnešní etapa po území Bolívie byla již za brzy ráno ZRUŠENÁ. Už včera závodníci nenastoupili do druhé části speciálky kvůli n...

Číst článek

Určitě sleduješ ostatní kluky, jak se ti líbí jejich výkony?

“Já jsem neskutečně nadšenej z Ondry Klymčiwa a Petra Vlčka. Petr, kdekoliv jsme byli, za mnou přišel a velice jsme si sedli jako lidi. Pokaždý se mě zeptal, jestli něco nepotřebuju, prokonzultovali jsme věci…

S Ondrou Klymčiwem jsme si taky neskutečně sedli. Slyšel jsem spoustu story o něm, ale je to suprovej kluk, kterej na to prostě má a je jeden z nejlepších Čechů. Prodiskutovali jsme spoustu věcí. Takže já jim strašně držím palce a fandím jim.

A Milan Engel je to samý. Velice skromnej kluk, kterej prostě funguje a přeju mu, aby dojel, aby zajel ten výsledek.”

Zažil jsi taky nějakou podobnou story, jako často popisují kluci ve svých videovstupech na Facebooku?

“Mě nejvíc pobavilo, když si Petr Vlček dal šroubovák místo řídítka… Ale mezi náma, já jsem pak přemýšlel, jak bych to taky udělal. Ono když pak jedeš těch 500 km, přemýšlíš o spoustě věcech – jak bys co opravil, vyřešil… Mezi tím ty lidi a užíváš si to…

No a já, samozřejmě…  V první etapě po prologu jsem měl prasklou nádrž. Ale to nebylo, že by praskla fyzicky, neupadl jsem. Já prostě měl špatně odlitou nádrž. A je to jedna z tisíce. Prostě se stalo, že mi nedoléhalo těsnění na pumpu a nešlo to opravit. Tak si představ, jak jedu a myslím si, že ochránci přírody ze mě mít radost moc nebudou, ale mně v tu chvíli motorka brala benzin jako kamion. Takže jsem se musel rozhodnout – to neopravím, ale musím dojet! Tudíž jsem vyrazil a vlastně tím, že vznikl nějakej podtlak, to tolik neteklo.

Ale musel jsem zastavovat každejch 60 km a brát plnou nádrž, protože za tu cestu mi benzin cákal. Bylo ale takový horko, že se hned odpařoval a já měl největší strach, aby mi neshořela motorka. A potom vždycky, když jsem přijel na nějakou benzínku a zastavil, mě z těch benzínek i vyhazovali. Hned jak jsem zastavil, byl pode mnou půllitr benzinu a chcalo to pořád dál a ten pumpař se hrozně divil, co chci, že když to natankuje, tak než vyjedu, že to stejně bude dole.

Vždycky jsem je tam přesvědčoval, že to prostě potřebuju. Na některejch řekli, že ne, a jinde jo, takže to byla velká sázka do loterie. Nakonec se mi těch 200 nebo 300 km ale podařilo zajet. To byl takovej můj zážitek, kdy jsem přemejšlel, jak tohle opravím a na nic lepšího jsem nepřišel, než za to vzít a dojet.”

Pojedeš na Dakar za rok? Asi hodně záleží, jak se ti podaří rekonvalescence, že?

“Já vím jednu věc.. Když sleduju televizi a poslouchám komentáře, kde zkušení dakaristi mluví o tom, že jsem doplatil na to, že jsem nováček, tak mě to trochu bolí u srdce, protože jsem byl skvěle připravenej. Já jsem si to užíval, závodil jsem a šel jsem místama dolů. Moje největší chyba byla ta, že jsem dopustil, že jsem neměl vodu. To byla moje chyba jako závodníka, to si připustím, protože jsem ji prostě dal někomu jinýmu. A že z toho budou tři hodiny bez vody, to prostě tak vzniklo. Já toho nelituju. A mrzí mě, když to někdo bere jako začátečnickou smůlu, že takhle skončím.

Ale přitom by to udělal každej. Já jsem tu vodu potom dostal, ale už jsem věděl, že mám úžeh a jsem nějakým způsobem přehřátej a že už nestačím reagovat. A prostě k tomu došlo těsně před cílem. Takže ano, moje chyba byla, že jsem se rozhodl dát tu vodu všechnu, a druhá byla, že jsem na tu díru (místo pádu) nedokázal tak zareagovat, protože už jsem na tom nebyl tak dobře fyzicky. To se může stát každýmu a k tomu nemám co říct.

Ale vím jedno – udělal bych to znova; bez ohledu na to, jestli dojedu, nebo nedojedu závod, bez ohledu na to, jestli seženu sponzory na příští rok, nebo ne, protože já jsem si sen splnil, já na tom Dakaru byl. Neudělal jsem nic v tom smyslu, že bych byl nezkušenej.

Navigaci jsem znal, dobře jsem se vezl a cítil jsem se dobře. Mrzí mě, když by někdo říkal, že jsem nováček a že jsem skončil v druhé etapě. Já vím, že to zní blbě, ono to je jedno, jestli to je první nebo druhá, ale holt jsem byl první, kdo vypadl. Ale nelituju toho a udělal bych to znova.”

Tak on ve čtvrté etapě skončil i loňský vítěz Toby Price, takže se určitě není za co stydět. Spíš je možná škoda, že jsi nemohl být více času na trati a posbírat ještě trochu víc zkušeností, že?

“Je blbý, že to bylo v druhý etapě, že to bylo hned, ale prostě jsem se tak rozhodl a stalo se. Ono je to tak, že každej motorkář zastaví a potom je to jenom na nás. Když vidíš toho, co havaroval, řekne ti, že je v pořádku a ty odjedeš… Za pět minut může kvůli vnitřnímu krvácení upadnout do šoku. To moje rozhodnutí bylo jasný. I kdyby mi řekl, že je v pořádku, já u něj prostě zůstanu, už jenom z toho profesního hlediska, protože to znám z první pomoci. A tam je to tak, že když jsi u nehody, tak bys tam měl zůstat až do příjezdu záchranářů, i když ten člověk bude tvrdit, že je naprosto v pořádku. To je ten zásadní rozdíl, kterej já jsem udělal a udělám vždycky.

A tady jsme závodníci a Dakar je extrém. My to o sobě víme, proto tam vznikají ta přátelství a všechno kolem, protože nikdo jinej než ti ostatní ti nepomůže.

Mě samozřejmě těší ten zájem tady doma, ale myslím si, že to není žádný hrdinství. Pro mě jsou hrdinstvím úplně jiný hodnoty, kdy lidi překonají sami sebe v něčem, co neumí. Že někdo pomůže a neví, jak se to dělá. … jde do hořícího baráku, není hasič, není specialista. To jsou pro mě hrdinové! Já hrdina nejsem, protože jsem udělal něco, na co jsem vycvičenej, a to je pomáhat lidem. A tak to cejtím, a tak to mám. Radši bych samozřejmě byl takovej, abych dojel Dakar a povídalo se o mně, než že jsem udělal pro mě běžnou věc. Ale nikdo neví, jak by to dopadlo…

A když jsem viděl, jak upadá do šoku, tak jsem věděl, že tam musím zůstat.”

Lukáši díky za rozhovor a přeji ti brzké uzdravení, ať můžeš co nejdřív zase na motorku!